BEROUN SOBĚ a okrajové části města

Dnes se budu věnovat trochu problémům Jarova, protože je mi blízký tím, že tam bydlím. První a dost významný problém je požární nádrž, tedy místní rybník. Teď jsem na rozpacích, jak to vlastně pojmenovat, všichni jsme zvyklí říkat náves. Je to ale trochu nezvyklé, přestože Jarov si zatím vytrvale zachovává vesnický ráz, ale je již 55 let městskou čtvrtí Berouna a tak by to logicky mělo být náměstí. Ale to je jen takové odlehčení na začátek… Hráz působí velmi neutěšeným dojmem, je částečně pobořena, popraskána. Dá se říci, že byla v dezolátním stavu už téměř před 30 lety, kdy jsem se na Jarov přistěhoval. V současné době stále více propouští vodu, takže její stav je nejen díky suchu o několik desítek centimetrů níže. Okolí rybníčku by mohlo mít hezkou parkovou úpravu, ale také ji nemá. Je to škoda, bylo by to příjemné místo k odpočinku. Mnoho let občané dotčení tímto stavem žádají radnici o nápravu, ale jsou vždy odbyti nedostatkem financí, jinými prioritami a podobně… Přitom EU přesně na tyto projekty roky nabízí finanční pomoc, protože je nejen v jejím zájmu v krajině zadržet vodu a žít v hezkém prostředí.

Druhou věc, které bych se chtěl věnovat, je Cajthamlova ulice, přesně řečeno její ústí směr Koněprusy. Kdo tudy jel, zejména směrem dolů, dá mi jistě zapravdu, že z kopce se jeho stroj krásně rozjede. Však se tu ještě nedávno jezdily závody minikár. Často při vjezdu do Berouna nad domem charity dochází k dopravním nehodám, bohužel i vážným. Za posledních několik let tam dvakrát přistával vrtulník záchranářů. Tyto nehody jsou vždy způsobeny nepřiměřenou rychlostí, přitom o několik desítek metrů výše je značen začátek města a tedy rychlostní omezení na 50 km/hod. Časté kvičení gum ale signalizuje, že málokdo na to dbá. V těchto místech je na obou stranách autobusová zastávka, často využívaná i dětmi školou povinnými. Pokud ale budu chtít využít spoje jedoucí od Koněprus do Berouna, musel bych přejít právě v místě, které je nepřehledné, na druhou stranu k domu charity. Na rozhlédnutí je zde směrem dolů jen pár metrů, směrem nahoru pár desítek metrů. Ano, člověk musí často hodně přidat do kroku, aby ho brzdící auto nesmetlo.

Před časem Farní charita Beroun začala v charitním domě mimo jiné provozovat i dětskou skupinu, kde jsou i děti o dost mladší, než tři roky a mnohdy jich je hezká skupinka. Děti chodí každý den na vycházku a protože moc není kam, musí přejít na druhou stranu. Kdo někdy hlídal dítě, tak ví, že přejít ulici je se vzrůstajícím počtem dětí složitější – a to i na místech mnohem méně frekventovaných a bezpečnějších.

Na můj dotaz, proč někdo neupozornil radnici na to, že by zde měl být vybudován přechod pro chodce, jsem se dozvěděl, že by byl nebezpečný a tak že tam být nemůže. No to se mi zdá úplně proti logice. Již více než 50 let žiji v domnění, že přechody pro chodce se budují právě proto, aby se místo na přecházení stalo pro chodce bezpečným a v mnoha obcích již ví, že se to například dá vyřešit automatickým semaforem, který – když vidí vozidlo jet nepřiměřeně – nasadí červenou, v případě, že jede správnou rychlostí, tak se tváří, že je mimo provoz. A tak když vídám paní vychovatelky s deseti či dvanácti dětmi přecházet, tak si vždycky říkám, že i kdyby to stálo nevím kolik, že by se to určitě vyplatilo. A mělo by se to udělat dříve, než někdo zase poletí od Koněprus, nezvládne zatáčku a přistane rovnou mezi dětmi. Věřím, že podobné anebo stejné problémy jsou i v ostatních částech Berouna a že tohle město má na víc, než odbýt svoje občany nějakou zvláště vypečenou výmluvou.

Závěrem musím napsat, že pokud máte zájem o řešení problémů, volte BEROUN SOBĚ. Pokud chcete dál poslouchat, jak je vše špatně a místo řešení kritizovat, jsou tu jiné politické subjekty.

Daniel Průša

 

Share: